V desenských kopcích
Je to již více jak týden co jsem se zúčastnil běžeckého závodu v Desné a tak by bylo fajn něco k nim napsat. Na úvod musím poznamenat, že cestou na závod jsem měl obrovské obavy o celkovou kondici, chodidla ne a ne regenerovat včas. Pracovní boty s ocelovou špičkou a tvrdou podrážkou, to nejsou ideální podmínky, když chcete jít po práci trénovat. Ale nemá smysl přemýšlet negativně, prostě odstartuji a pak se bude něco řešit.
Do Desné jsem za doprovodu rodinné podpory (Štěpán Mlejnek - RC závodník) dorazil pohodlně asi 45 minut před startem. To zde již byl v plném proudu doprovodný program v podobě závodů juniorských či extra-juniorských kategorií (děti cca od 3 let - velký palec nahoru!). Prohlédl jsem profil trati - nutno dodat, že s hrůzou v očích - a šel se protahovat. Jenže nastala komplikace - hlad. Bylo tedy třeba zajistit syté a rychle vstřebatelné jídlo. V batohu byl banán a tyčinka, ta byla však určena pro pozávodní doplnění sacharidů, takže padla volba na banán. Velká chyba, jak se později dozvíte.
V posledních minutách před startem nás místní organizátor z TJ Desná seznámil s tím co nás čeká na trati a také kde se nachází občerstvovací bod. A mohli jsme začít. Trochu mne překvapilo úvodní tempto, drtivá většina běžců do totho šlapala od prvního okamžiku a tak jsem se malinko propadal pořadím. Tady bych měl asi dodat, že do závodu nás odstartovalo 52, z toho deset žen. Překonali jsme drobné převýšení ještě v Desné a hurá na stoupání. A že to bylo stoupání! Zhruba dvoukilometrový úsek se táhl podél řeky. Povrch tvořily v drtivé většině kořeny mohutných stromů a pořádné kamení. Jaký šok, když právě zde se mi podařilo nabrat nejvíce pozic a dostat se na nějaké desáté místo (čistě odhadem). No a nastal zlom, chvíli jsme běželi rovinku a dostali se tak na občerstvovací stanici. Zde jsem na sebe vylil kelímek vody v naději na osvěžení. Nemám pocit, že by to zabralo...
V tuto chvíli (cca 6 kilometr) se již blížilo závěrečné klesání. Jako by nestačilo, že právě v seběhu z kopce se mi příliš nedařilo a propadl jsem se o několik míst, ozval se nestrávený banán a občasné křeče do břicha dávaly pořádně zabrat. Čas od času jsem si říkal, že prostě zastavím a odběhnu si někam do lesa...
Nakonec se tato potřeba ukázala zbytečnou a do cíle jsem doběhl již s úsměvem na tváři. Konečně pořadí: 17. pozice. S tím se dá odjet spokojeně domů. Díky pořadatelům za skvělou trať i organizaci, díky bráchovi za doprovod a podporu a snad zase příští rok. Pro teď se těším na víkend 5. a 6. října. Jeden den závod Hrádek-Žitava-Hrádek a ten druhý Huť-Bratříkov-Huť. Zatím ahoj! :)
